Je tragédie nedostat Nobelovu cenu?

pátek 19. říjen 2012 12:00

Ti, na které se při rozdílení zlatých medailí v portrétem Alfreda Nobela nedostalo, ačkoli si Nobelovu cenu zasloužili, se ocitli v „krásný společnosti“.

Keith Henry Stockman Campbell zemřel v pátek 5. října 2012 uprostřed intenzivní práce práce v laboratořích University of Nottingham. O tři dny později, v pondělí 8. října 2012 byla Nobelova cena za fyziologii a medicínu udělena společně britskému biologovi  Johnu Gurdonovi a japonskému výzkumníkovi na poli biomedicíny Šinjovi Jamanakovi. Gurdon dostal „nobelovku“ za to, že počátkem 60. let minulého století naklonoval žábu. Šinja Jamanaka obdržel nejprestižnější vědeckou cenu za to, že dokázal v laboratoři zvrátit osud specializovat buněk a proměnit je na buňky s vývojovým potenciálem embrya. Někomu chyběl mezi oceněnými skotský biolog Ian Wilmut, který zopakoval Gurdonův úspěch na savcích a stál u zrodu ovce Dolly.

Důvodem, proč vyšel Ian Wilmut naprázdno, bylo možná i to, že spolu s ním by si zcela jistě zasloužil Nobelovu cenu i Keith Campbell. Wilmut a Campbell k sobě patřili asi jako Robinson a Pátek nebo Sherlock Holmes a dr. Watson. Jenže Nobelovu cenu – jak známo – lze rozdělit nejvýše mezi tři vědce. Taková jsou pravidla.

„Když nemůžeme dát cenu  Campbellovi – jako čtvrtému vzadu – tak ji nedáme ani Wilmutovi,“ řekli si možná členové nobelovského výboru.

Jak to bylo ve skutečnosti, se ti mladší z nás dozvědí za padesát let. To je doba, po které se odtajňují materiály z jednání nobelovských výborů navrhujících jednotlivé Nobelovy ceny. Možná se dozvědí, že Wilmut s Campbellem ve hře o „nobelovku“ vůbec nebyli. Ale možná byli a pak nechybělo mnoho, aby se navlas opakoval scénář, který sepsal osud kolem udílení loňských Nobelových cen za fyziologii a medicínu. Tehdy zemřel v pátek před pondělním vyhlašováním cen jeden z laureátů – Američan Ralph Steinman z Rockefellerovy University – a jeho rodina smrt tutlala až do vyhlášení vědoma si skutečnosti, že posmrtně nikdo Nobelovu cenu dostat nemůže. Nobelova nadace nakonec Steinmanovi cenu a s ní i 1,5 milionu dolarů jeho pozůstalým ponechala, neboť o udělení bylo rozhodnuto ještě za Steinmanova života.

Je jedno, zda Campbellovi utekla Nobelova cena o chlup nebo o parník s velkým komínem.  Nedostal ji a už ji nikdy nedostane. Na tom bys asi nic nezměnilo, ani kdyby se neodebral na věčnost. Kromě jiného i proto, že nepsané pravidlo klade velké překážky udělení dvou Nobelových cen za výzkum na jednom a témže tématu. Jednou z mála výjimek bylo udělení tohoto prestižního ocenění Carletonovi Gajdusekovi v roce1976 aStanleymu Prusinerovi v roce 1997 za výzkum na poli prionových chorob. Říká, že pokud někdo objeví na tyto nemoci lék, sáhne Nobelova nadace po zlaté medaili potřetí.

Odchod Keithe Campbella ve věku 58 let uprostřed velmi intenzivní práce je bezesporu tragédie. Je ale tragédie, že mu unikla Nobelova cena? Zřejmě nikoli. Campbell se ocitl – jak to hezky vyjádřil ve své písničce pan Suchý -  „v takový krásný společnosti“. Nobelovu cenu z nejrůznějších důvodů nezískali mnozí velikáni vědy.

Objeviteli periodické soustavy prvku Dimitriji Ivanoviči Mendělejevovi zhatil v roce 1906 šance Svante Arrhenius, který měl na Rusa pifku kvůli odborným sporům. Silou své osobnosti a výřečností dokázal zvrátit původní rozhodnutí o ceně pro Mendělejeva a postaral se o to, že nenáviděný sok ostrouhal. Následující rok Mendělejev zemřel a Arrhenius  měl vystaráno. Zvláště když on sám pobral „nobelovku“ už v roce 1903. S odstupem času můžeme konstatovat, že Mendělejevovi to neublížilo a jeho periodický systém užíváme dodnes.

O příslovečný syreček naplacato utekla Nobelova cena za fyziku astrofyzikům Georgovi Ellerymu Haleovi  a Henrimu Deslardesovi v roce 1923. Nobelovský výbor je původně navrhl k víceméně  formálnímu schválení akademií, ale nakonec jeho členové došli k závěru, že astrofyzika patří více do astronomie než do fyziky a astrofyzici proto nemají na „nobelovku“ určenou fyzikům nárok. Cenu za fyziku proto dostal „plnokrevný“ fyzik Robert Andrews Millikan za objevy týkající se elementárního elektrického náboje. Od té doby dostala Nobelovu cenu celá řada astrofyziků. To však už mohlo být oběma odmítnutým jedno.

Nobelova cena za fyziku unikla i Ralphu Alpherovi, který pracoval od roku 1948 na teorii „velkého třesku“. V té době nebyl důkaz teorie  technicky proveditelný. K dodatečnému ocenění jeho přínosu byla příležitost přinejmenším dvakrát. Poprvé v roce  1978, když si Nobelovu cenu za fyziku odnášeli Arno Penzias a Robert Wilson za objev zbytkového záření, čímž prokázali správnost Alpherových teorií. V roce 2006 byla Nobelovou cenou za fyziku oceněna další práce na tomto poli. Tentokrát už byly diskuse o ceně pro Alphera bezpředmětné, protože rok předtím zemřel.

Rakušanka Lise Meitnerová pracovala od roku 1907 do roku 1938 s německým chemikem Otto Hahnem na výzkumu atomového jádra. Protože byla  židovského původu, musela prchnout před nastupujícím fašismem do Švédska, odkud však nadále s Hahnem spolupracovala.  Korespondenčně protáhla Hahna řadou experimentů, jejichž výsledky publikoval Hahn bez uvedení  Meitnerové jako spoluautorky, aby si v nacistickém Německu nenadrobil spoluprací se Židovkou. Za objevy Meitnerové a Hahna týkající se štěpení atomového jádra byla udělena Nobelova cena v roce 1944 – ale pouze Hahnovi. Meitnerová byla sice ještě mnohokrát navržena na Nobelovu cenu za chemii i fyziku, ale „své“ ceny se už nedočkala.

Stejně nedoceněn zůstal i genetik Oswald Avery, který jako první prokázal, že nosičem dědičné informace je molekula DNA. Byl za to opakovaně navržen na Nobelovu cenu, ale jeden z členů nobelovského výboru trval na Averym vyvrácené představě, že nosičem dědičnosti jsou bílkoviny. Avery se mohl „svézt“ s Watsonem a Crickem, kteří v roce 1953 jasně ukázali, jak je dědičná informace v DNA uložena. Jejich Nobelova cena z roku 1962 však přišla pro Averyho  pozdě. Zemřel v roce 1955.

Neudělení Nobelovy ceny je v případě nejednoho velikána vědy do nebes volající nespravedlnost. Na tom, co nedoceněný objevitel přinesl lidstvu, to však nic nezmění. A tak mohl objevitel streptomycinu chemik Albert Schatz sice želet Nobelovy ceny, kterou celkem nepochopitelně dostal za objev tohoto antibiotika v roce 1952 jen jeho šéf  Selman Waksman. Waksman se pokusil obrat Schatze dokonce i o výnosy z patentů na streptomycin. Tady se ale o průběh spravedlnosti postaral výrokem soud. Jen Nobelovu cenu už nikdy nikdo Waksmanovi neodpáře a Schatzovi nepřišije. Na významu Schatzova objevu to však neubírá vůbec nic. Miliony lidí vděčí za zachráněný život a uzdravení Albertu Schatzovi.

Totéž platí o Campbellovi. Nobelovu cenu nedostal. Lví podíl na naklonování ovce Dolly, prvního klonu prasete, prvního využití  klonovací techniky pro cílené vnesení genu do savčího organismu a první cílené vyblokování genů u hospodářských zvířat mu nikdo upřít nemůže. Výsledky této práce zůstaly po Cambellovi na tomto světě například v podobě léku Atryn chránícího pacienty náchylné k tvorbě nebezpečných krevních sraženin, který produkují potomci zvířecích klonů pořízených „metodou Dolly“.

Nakonec nezbývá nic jiného, než potichu zašeptat  k podzimnímu nebi: „Sbohem a díky, profesore Campbelle. A poděkujte tam za nás Lise Meitnerové, Dimitriji Mendělejevovi, Oswaldovi Averymu …  “

Jaroslav Petr

Jaroslav Petr

Jaroslav Petr

Blog se zabývá vědou, novými vědeckými objevy, jejich společenskými dopady a etickými aspekty. Blog byl Národní knihovnou ČR zařazen do České národní bibliografie a je archivován v rámci jejího projektu WebArchiv.

Ve Výzkumném ústavu živočišné výroby, v.v.i. se zabývá reprodukční biologií hospodářských zvířat. Přednáší biotechnologii živočichů na České zemědělské universitě v Praze a na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích. Ve volném čase se věnuje popularizaci vědy. Spolupracuje s Českým rozhlasem, Lidovými novinami, různými časopisy a internetovými servery, např. Vesmír, Příroda, XB1, 100+1, 21. století, VTM aj.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora