Dá se věřit „mediálním obrazům“?

pátek 14. září 2012 12:00

Anglický král Richard III. byl a) zrůda na těle i duchu, b) fešák a pašák. Správná odpověď je a) i b). Záleží na tom, který králův "mediální obraz" se nám dostane do rukou. 

„Koně, koně, království za koně!“

Tak prý 22. srpna roku 1485 volal anglický král Richard III. uprostřed bitevní vřavy na bosworthských polích. Volal marně. Poptávka po koních byla v té chvíli vysoká a nabídka se nápadně blížila k nule. O královskou korunu stál v té chvíli jen jistý Jindřich Tudor, ale ten za ni protihodnotou nenabízel nic. A jezdeckého koně už vůbec ne. Tudor v bitvě u Bosworthu zvítězil a anglickou korunu si jednoduše a bez ptaní vzal. Stal se z něj král Jindřich VII.  a jeho rod se na více než sto let uvelebil na anglickém trůnu. Richard III. v bitvě padl, což se po něm už žádnému anglickému vladaři nestalo.

Někteří historici tvrdí, že Richard III. určitě o koně nežadonil. Nevědí přesně, jaká byla jeho poslední slova. Možná křičel: „Do boje!“, možná volal něco jiného, neslušného a kronikáři se to styděli zapsat. Tudorovci jen potvrdili, že učebnice dějepisu nejsou nic víc než propagační brožurky sepsané vítězi. Noví vládci Anglie nešetřili námahou a penězi, aby vytvořili mediální obraz poraženého Richarda jako ctižádostivé zrůdy, odporného hrbáče kulhajícího za svým snem o královské koruně doslova přes mrtvoly. Zvlášť vydatně jim v tom pomohl o století později jistý William Shakespeare, který ve svém dramatu Richard III. líčí krále jako dokonalého padoucha a vkládá mu do úst i slavné volání po naturální směně „království za koně“.

Ve skutečnosti bylo zřejmě všechno úplně jinak. Richard prý vůbec nebyl hrbatý a v žádném případě nekulhal. Byl to zdatný a statečný muž, což prokázal už v roce 1471 jako osmnáctiletý jinoch v bitvách u Barnetu a u Tewkesbury. Jeho starší bratr, který v té době vládl Anglii jako král Edward IV.,  Richardovy schopnosti náležitě docenil. Jmenoval ho guvernérem severní Anglie, což bylo vzhledem k sousedství se Skotskem místo velmi neklidné. Nový guvernér se ukázal pro divoký kraj jako požehnání. Rozhodoval uvážlivě a spravedlivě. Choval se zbožně. To mu vyneslo mezi lidmi značnou popularitu. Nezapomínal však ani na své vojenské povinnosti. V roce 1482 porazil Skoty a vydobyl na nich zpátky ztracenou pevnost Berwick.

Když král Edward 9. dubna 1483 za nejasných, ba přímo podezřelých okolností zemřel, měl se stát Richard poručníkem Edwardových synů – následníků trůnu. Jenže to vázlo na několika „háčcích“. Nebylo tak úplně jasné, nakolik byl Edward právoplatným dědicem anglické koruny. V kritické době, jež odpovídá Edwardově početí, strávil jeho údajný otec vévoda z Yorku pět týdnů mimo domov. S manželkou Cecílií si mohl vyměňovat nejvýše depeše, nikoli však milostné polibky. O tom, že si vévoda uměl na prstech spočítat, jak je to s jeho otcovstvím, svědčí fakt, že Edward byl jako prvorozený syn pokřtěn vcelku pokoutně v boční kapli katedrály. Když se však vévodovi narodil další syn Edmund, nebylo o vévodově otcovství pochyb a křest proběhl jako velkolepá show, pro níž málem nestačila celá katedrála.

Tudorovsko-shakespearovská propaganda využila faktu, že Richard rezignoval na poručnictví svých synovců a sám usedl na trůn jako Richard III. Vznikl tak srdceryvný příběh, který průvodci v londýnském Toweru dodnes předkládají turistům. Richard prý nechal synovce nejprve uvěznit v Toweru a pak je potají zlikvidoval. Ve skutečnosti neměli Richardovi synovci na trůn nárok. Jejich otec uzavřel dva tajné sňatky. Byl to bigamista a  hochy počal v nelegitimním manželském svazku. Jako levobočci si mohli nechat o trůnu jen zdát. O Richardových nárocích na anglickou korunu nebylo pochyb, i když on sám se na trůn nijak nedral. Naopak, parlament mu musel peticí důrazně připomenout, že je právoplatným následníkem trůnu po zemřelém bratrovi a měl by dostát svým povinnostem a závazkům vladaře.

Richard nastoupil na trůn 26. července 1483 a bylo mu dopřáno vládnout pouhých pětadvacet měsíců. Za tu dobu ale stačil uskutečnit spoustu změn k lepšímu. Reformoval právní řád. Drasticky omezil korupci soudců. Zavedl kauci, takže obžalovaní byli vyšetřování na svobodě a mohli bránit svou rodinu a svůj majetek. Richard se rovněž přičinil o hospodářský vzestup severní Anglie, kterou do té doby sužovaly nájezdy Skotů a nezájem královského dvora. Když král padl u Bosworthu, želely jeho skonu početné davy lidí, jejichž život se za Richardovy vlády výrazně změnil k lepšímu. 

Záhada obestírá místo posledního odpočinku krále Richarda III. Vypráví se, že jeho mrtvola byla ještě na bojišti oloupena o vše cenné a dokonce vysvlečena do naha. Později ji odvezli do blízkého Lancasteru, kde ji františkánští mniší pochovali u kostela svého kláštera. V 16. století byl řád rozpuštěn, klášter zrušen a kostel srovnán se zemí. Místo, kde přesně stával, upadlo v zapomnění.  Za reálnou považovali historici i možnost, že královy kosti byly při likvidaci kláštera vyzvednuty z hrobu a zničeny. Kolují povídačky, podle kterých skončila kostra v proudu řeky Soar a rakev pak dosloužila jako žlab ke krmení koní. Nejeden odborník je přesvědčen, že se příběhy o zničeném hrobu nezakládají na pravdě a vznikly v rámci diskreditační kampaně, kterou po celá staletí vedli vládnoucí Tudorovci proti poraženým Yorkům. Z dobových svědectví totiž vyplývá, že ještě kolem roku 1612 ukazoval jistý Aldermann Herrick z Lancasteru na zahradě svého domu kamenný sloup označující místo, kde je pochován král Richard III.

A tak před námi vyvstává zcela jiný mediální obraz krále Richarda III. Už to není tělesně postižený bezohledný ctižádostivec, kterého se všichni báli nebo jím pohrdali.  Naopak, rýsuje se před námi jako urostlý, odvážný, osvícený mladý muž.  Ale je tu zase jeden háček. Tento „renovovaný" mediální obraz utrpěl v posledních dnech povážlivou trhlinu. Po dlouhém pátrání se podařilo britským archeologům odhalit místo, kde stával františkánský kostel, jenž se stal místem posledního odpočinku Richarda III. V kněžišti kostela, kde měl být údajně Richard III. pochován, se skutečně našla kostra dospělého muže. Mohl zemřít ve věku kolem třicítky – právě jako Richard. Jeho tělo nese stopy po četných zraněních. Mezi obratli mu vězí hrot šípu. Ze spodiny lebky má useknutý kus kosti. Zranění byla zřejmě příčinou smrti a odpovídají tomu, jak by asi vypadlo tělo muže, který padl v bitvě. Stejně jako Richard.

Nikdo si zatím netroufá s jistotou tvrdit, že se podařilo najít kostru krále Richarda III. O tom rozhodnou teprve genetické testy, které porovnají DNA izolovanou z kostry s DNA přímých Richardových potomků žijících dosud v Británii.  Ale jedna okolnost nálezu je skutečně pozoruhodná a výrazně zvyšuje šanci, že kostra patří muži, kterému vkládá Shakespeare do úst konstatování: „Jsem předurčen k tomu, abych jednal jako ničema“.  Tato okolnost však zároveň bourá nový skvělý Richardův mediální obraz zbavený všech tudorovsko-shakespearovských pomluv. Kostra má zjevně deformovanou páteř. Muž trpěl výraznou skoliózou. Jedno rameno měl za života podstatně výše než druhé. Takže to asi nebyl mladík ztepilé postavy. Možná to nebyl ani statečný voják, osvícený guvernér a reformátor království. Možná opravdu nechal zavraždit své synovce. A možná toho měl na svědomí ještě víc. Ve své době se hodně šuškalo, že Richardův bratr král Edward IV. zemřel rukou najatého traviče  …

Jaroslav Petr

Jaroslav Petr

Jaroslav Petr

Blog se zabývá vědou, novými vědeckými objevy, jejich společenskými dopady a etickými aspekty. Blog byl Národní knihovnou ČR zařazen do České národní bibliografie a je archivován v rámci jejího projektu WebArchiv.

Ve Výzkumném ústavu živočišné výroby, v.v.i. se zabývá reprodukční biologií hospodářských zvířat. Přednáší biotechnologii živočichů na České zemědělské universitě v Praze a na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích. Ve volném čase se věnuje popularizaci vědy. Spolupracuje s Českým rozhlasem, Lidovými novinami, různými časopisy a internetovými servery, např. Vesmír, Příroda, XB1, 100+1, 21. století, VTM aj.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora