Léčba smrtí

pátek 10. srpen 2012 12:00

Nastávají v lidském životě situace, kdy je pro pacienta smrt jediným lékem na všechny jeho bolesti?

„Zemřít důstojně“. Tak se v poněkud kostrbatém českém překladu jmenuje komise, kterou ustavilo Národní shromáždění kanadské provincie Quebec a která se po dva roky zabývala otázkou, jak zajistit lidem důstojnou smrt. Komise uspořádala celou řadu veřejných slyšení, navštívila země, které už se s problémem důstojné smrti nějakým způsobem popasovaly, a probrala téma konce lidského života s celou řadou odborníků. Výsledky své práce shrnula do zprávy „Mourir dans la dignité“ (Zemřít důstojně).

Na stránkách Canadian Medical Association Journal (CMAJ) se zamýšlejí nad závěry quebecké komise Ken Flegel a John Fletcher. Jejich úvaha nese podtitulek: „Are we ready to perfom therapeutic homicide?“ Někdo může být šokován nejen odpovědí obou autorů, ale dokonce už samotným titulkem, který se ptá, zda je Kanada připravena k provedení „léčebného zabití“.  Proboha, copak se dá smrt naordinovat jako aspirin? Flegel a Fletcher jsou přesvědčeni, že to možné je. Jejich náhled na věc se dá shrnout asi tak: „Pacient už není nemocný a netrpí, protože zemřel.“ Není to však takhle jednoduché a Flegel v Fletcherem na některá úskalí v článku v CMAJ  poukazují.

Ve zprávě došla komise „Mourir dans la dignité“ ke dvěma klíčovým závěrům. Ten první oceňuje tzv. paliativní léčbu, která je u mnoha lidí s to zajistit důstojný odchod z tohoto světa. Zpráva sepsaná  - jak se na správné Quebečany sluší a patří – v jazyce Voltairově, však zároveň vyzývá ke změně myšlení v otázkách „l´aide médicale á mourir“ čili „lékařské asistenci při smrti“. Důvod pro tuto změnu myšlení je podle komise zřejmý. I když bude možnost  paliativní léčby dopřána všem, kdo ji chtějí a potřebují, vždy tu budou ještě lidé, kteří budou i v podmínkách paliativní léčby velmi trpět a to bez vyhlídky na zlepšení nebo jen úlevu. Takovému člověku je podle kanadských zákonodárců možné pomoci jediným způsobem – a to pomoci mu zemřít.

Komise vycházela ze dvou nezpochybnitelných práv každého člověka. Dospělý člověk má právo rozhodovat o tom, jak bude léčen a to dokonce i v případech, kdy odmítnutí nebo ukončení léčby má za následek jeho smrt.  Druhé právo je zakotveno v listině práv a svobod, jak ji má formulovanou jak provincie Quebec tak i celá Kanada. Je jím právo na důstojnost a nedotknutelnost. Jeho smyslem je zajistit každému možnost samostatného, nezávislého rozhodování o vlastním osudu a zároveň mu tak zabezpečit i jistou míru duševní a fyzické pohody.

Tato práva přiznáváme lidem po drtivou většinou života. Jen na samotném sklonku životní pouti jako kdybychom se lekli, jak se těžce nemocný či umírající rozhodně a co bude považovat pro sebe za nejlepší. Rozhodneme za něj a ubezpečíme ho, že nemáme na mysli nic jiného, než jeho dobro. Není pochyb, že celá řada pacientů má o dobru úplně jinou představu než jakou jim na smrtelné posteli vnucuje společnost. Quebečané se, jak se zdá, rozhodli respektovat vůli a přání člověka až do jeho posledního dechu. A v tom je třeba s nimi souhlasit.

Zastánci „lékařské asistence při smrti“  připomínají, že právo pacienta na rozhodnutí o dobrovolném odchodu z tohoto světa musí být „pojištěno“ povinností lékaře poskytnout nemocnému potřebné prostředky, pokud si je nedokáže opatřit on sám. Zároveň zdůrazňují, že úmyslné ukončení lidského života musí proběhnout bezpečně a na potřebné odborné úrovni.

Flegel a Fletcher chápou, že těžce nemocní a silně trpící lidé, kteří ztratili jakoukoli naději na důstojný konec života, chtějí odejít z tohoto světa nejen kvůli sobě, ale i kvůli svému okolí. Třeba z obavy, že jsou svým blízkým na obtíž. Pokud se v této situaci svobodně rozhodnou pro smrt, je to z jejich strany celkem pochopitelné. Zcela jiného názoru ale mohou být pacientovi blízcí. Třeba jsou – navzdory všem komplikacím – odhodláni prožít s nemocným všechny jeho dny, ať už budou pro všechny jakkoli těžké. Dobrovolná smrt nemocného se jich proto může těžce dotknout. Do mysli se jim vkrádá znepokojivá otázka „Co jsme mu udělali, nebo co jsme pro něj neudělali, že už tady s námi nechtěl být?“

Zároveň Flegel a Fletcher upozorňují všechny zastánce eutanázie, že společnost musí být připravena na její zcela rutinní provádění. Nelze vše odbýt konstatováním, že lékařská dopomoc při odchodu ze světa bude výjimečnou záležitostí nevyléčitelně a těžce nemocných, neúnosně trpících lidí. Je třeba se připravit na to, že všichni lidé budou mít nepopiratelné „právo na smrt“. Kanadští lékaři poukazují ve své stati na příklad Belgie, kde je eutanázie legální od roku2002 a kde je polovina všech úmrtí, jež nejsou náhlá, výsledkem nějakého zásahu či rozhodnutí, jež má za cíl uspíšit odchod člověka z tohoto světa. Eutanázie reprezentuje v Belgii  asi 4 % těchto případů.

Také u nás se čas od času o eutanázii mluví a píše, ale jde spíše o nezávazné diskuse a často jen prázdné žvanění. Na jedné straně jsme strašeni vizemi zneužití lékařské dopomoci při úmrtí, kdy bezohledné sestřičky vraždí za podstrčený bakšiš pod rouškou eutanázie nepohodlné soky nebo movité tetičky a strýčky. Na druhé straně však každému soudně uvažujícímu člověku čas od času přeběhne mráz po zádech při představě, že se probere k vědomí na nemocničním lůžku, podívá se do uslzených tváří svých blízkých a s hrůzou zjistí, že už není s to ukončit ani svoje ani jejich utrpení nějakým důstojným způsobem. Že už není v jeho moci, aby z vlastního rozhodnutí opustil tenhle svět, a nikdo mu v tom posledním kroku na věčnost nechce, nemůže a  nesmí pomoct. Možná by stálo za to, aby se i naši zákonodárci zhostili diskuse o eutanázii se stejnou důkladností, s jakou se to podařilo komisi „Mourir dans la dignité“ v Quebecu. Pokud by takovou komisi ustanovili, mohla by to být jedna z mála parlamentních komisí, po kterých by zůstalo cosi hmatatelného a smysluplného.

 

Jaroslav Petr

Jaroslav Petr

Jaroslav Petr

Blog se zabývá vědou, novými vědeckými objevy, jejich společenskými dopady a etickými aspekty. Blog byl Národní knihovnou ČR zařazen do České národní bibliografie a je archivován v rámci jejího projektu WebArchiv.

Ve Výzkumném ústavu živočišné výroby, v.v.i. se zabývá reprodukční biologií hospodářských zvířat. Přednáší biotechnologii živočichů na České zemědělské universitě v Praze a na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích. Ve volném čase se věnuje popularizaci vědy. Spolupracuje s Českým rozhlasem, Lidovými novinami, různými časopisy a internetovými servery, např. Vesmír, Příroda, XB1, 100+1, 21. století, VTM aj.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora