Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Mají děti právo znát tatínka?

pátek 3. srpen 2012 12:00

Česká republika hodlá skoncovat s anonymním dárcovstvím spermatu pro potřeby oplození ve zkumavce. Co hrozí a co to přinese?

S plodností mužů to v ekonomicky vyspělých zemích není žádná sláva. Populární dánská studie z roku 1992 uváděla, že od roku 1938 do roku 1990 došlo k celosvětovému poklesu počtu spermií u mužů bezmála na poloviční hodnoty. Četnost rakoviny varlat a vývojových defektů genitálií podle téže studie naopak významně stoupla. Nezpochybnitelný fakt, že se v životním prostředí nachází řada karcinogenních látek a látek schopných narušit funkce hormonů v lidském organismu, zavdal příčiny k úvahám, že pokles mužské plodnosti je přímým důsledkem znečištění životního prostředí.

Studie, jejíž závěry bylo možné shrnout do konstatování: „Vyhyneme!“, je s odstupem času hodnocena jako kontroverzní. V průběhu let se například měnila metodika v určení počtu spermií a není proto vždycky jednoduché srovnávat data ze současnosti s daty ze vzdálenější minulosti. Počet spermií silně kolísá i u jednotlivých mužů například v závislosti na délce sexuální abstinence před odběrem spermatu. Také spekulace, podle kterých je pokles počtu spermií vyvolán znečištěním životního prostředí, byly podrobeny silné kritice.

Nové výzkumy ukazují, že v Dánsku se kvalita spermatu mužů nezhoršuje. Na druhé straně ale i tyto nové studie potvrdily, že úroveň plodnosti mužů nezavdává příčinu k velkému jásotu. Smutným faktem zůstává, že každý šestý či pátý pár má problémy s početím dítěte a neobejde se bez pomoci lékařů.  Země třetího světa jsou na tom navzdory populační explozi ještě hůře. Podíl neplodných partnerských párů je například v subsaharské Africe zhruba dvojnásobně vyšší než v Evropě či USA. Průměrný počet 5 až 6 dětí na rodinu „dohání“  těch 60 % párů, které si plodnost zachovaly. 

V ekonomicky vyspělých zemích přichází neplodným párům na pomoc asistovaná reprodukce čili „oplození ve zkumavce“ nebo také „in vitro fertilizace“ (zkráceně IVF). Jde o termíny archaické a nepřesné, ba téměř zavádějící. Ve zkumavkách už se dávno neoplodňuje a také termín „in vitro“ čili „ve skle“ je nepravdivý vzhledem k tomu, že dnes provádějí embryologové oplodnění v kultivačních miskách ze speciálních plastů. Zastaralost terminologie jen dokresluje, jak dravě ba přímo překotně se asistovaná reprodukce v posledních desetiletích rozvíjela. Nemění se jen technologie IVF. Roste i její podíl na počtu narozených dětí. V Evropě už jsme v situaci, kdy můžeme celkem oprávněně očekávat, že v každé školní třídě bude sedět aspoň jedno dítě „ze zkumavky“.

Dnes je možné oplodnit „ve zkumavce“ lidské vajíčko nejen spermií, ale i buňkami, z kterých by se měla ve varleti spermie teprve vytvořit. Oplozuje se buňkami, které jako spermie nevypadají a jako mužská pohlavní buňka se nechovají. Jednu z mála věcí, které se spermií sdílejí, je otcova dědičná informace. Bohužel, někdy nemá adept otcovství ani tyto „buněčné polotovary“ a pak přichází ke slovu „náhradník“ čili dárce spermatu. Jde vesměs o mladé muže, kteří jsou zcela zdraví, v rodinné historii nemají výskyt dědičných chorob a splňují další kritéria. Dárce spermatu by rozhodně neměl mít „IQ zmrzlé ryby“ a typem by měl odpovídat muži, za kterého zaskakuje. To aby černovlasý hnědooký „tatínek“ po zbytek života nekoukal na „syna“, který je po dárci spermatu a tudíž po svém biologickém otci modrooký blonďáček. Muži jsou od přírody ješitná stvoření a v otázkách otcovství to platí dvojnásob. Potřebují aspoň iluzi, že se jejich otcovství neomezuje „jen“ na výchovu a láskyplnou péči. Někdy se například mísí „prázdné“ sperma neplodného muže se spermatem dárce a tato směs se pak použije pro oplození. Neplodný muž si pak může v koutku duše hýčkat ryze hypotetickou šanci, že třeba možná …

„Neplodnému otci“ usnadňuje život kromě jiného i anonymní dárcovství spermatu. Nikdo, dokonce ani dítě, nemá právo poznat totožnost dárce. Z hlediska „neplodného otce“ je snad příjemná představa, že se potomek jednoho krásného dne nesebere a nezačne kamarádit s biologickým otcem. Samotné dítě však staví anonymní dárcovství do nepříjemné situace. Nikdy svého biologického nepozná, nedozví se či geny si nese ve své dědičné informaci. Po zbytek života ho můžou pronásledovat otázky: „Kdo je můj otec? A jaký je?“

Touha dětí poznat biologické rodiče je celkem přirozená. Projevuje se napříkald i u dětí adoptovaných a nelze ji vykládat jako nevděk k rodině, která je vychovala. V některých zemích se snaží s tímto problémem vypořádat tak, že osobnost anonymního dárce spermatu přiblíží matce dítěte tzv. neidentifikujícími údaji. Dárce pak není pro matku a případně ani pro její dítě tak úplně neznámý. Tenhle systém má i své stinné stránky. Ve Velké Británii se například podařilo patnáctiletému klukovi podle „neidentifikujících údajů“ svého biologického otce přeci jen identifikovat. Chlapec k tomu využil běžně dostupných služeb, jaké poskytují například matriky nebo společnosti provádějící komerčně analýzy DNA.

V některých zemích je uzákoněno, že dárcovství spermatu není anonymní a potomci počatí ze spermatu dárců mají po dosažení plnoletosti právo poznat identitu svých biologických rodičů. V České republice je dárcovství spermatu  anonymní. Připravovaná změna zákona však navrhuje, aby potomek měl právo poznat svého biologického otce. V zásadě jde o krok správným směrem. Ten však může způsobit řadu potíží.

Nároky na dárce spermatu  jsou vysoké. Těch, kdo jsou sperma za těchto podmínek ochotni darovat a splňují všechna kritéria, je nepříjemně málo. Centra asistované reprodukce o dárce doslova bojují. Někteří muži proto nedocházejí darovat sperma jen do jednoho centra asistované reprodukce, ale obíhají jich více. Vzhledem k tomu, že nikdo nemá centrální přehled o jednotlivých dárcích, může teoreticky docházet k tomu, že někteří „matadoři“ plodí poměrně dost dětí. Proto by nová česká právní norma měla zavést evidenci dárců a zároveň omezit počet dětí zplozených jedním dárcem na osm. Důvod takového omezení je jasný. Má snížit pravděpodobnost, že se za dvacet let dají dohromady mladý muž a mladá žena a pokusí se založit rodinu navzdory tomu, že jsou z ryze biologického hlediska nevlastní sourozenci, neboť byli zplozeni ze spermatu darovaného anonymně jedním a týmž mužem.

Zrušení anonymity  bude mít zcela jistě za následek výrazný pokles zájmu o dárcovství spermatu. Ten je už dnes velmi chabý a centrům asistované reprodukce hrozí, že beztak tenký čůrek darovaného spermatu po zrušení anonymity zcela vyschne. Ozývají se hlasy, které věští po zrušení anonymity naopak vzestup zájmu o dárcovství spermatu, ale to jsou jen vzdušné zámky, které nemají oporu v realitě. Kterého z potenciálních dárců asi láká vyhlídka, že se za ním za osmnáct let dostaví oktet mladíků a slečen, kteří mu budou chtít říkat tatínku? Kdo se těší na to, jak bude vysvětlovat existenci tohoto houfce potomků své vlastní rodině – manželce a dětem?  Když zrušili anonymní dárcovství spermatu v Nizozemí, prodělaly tamější kliniky „spermiovou krizi“. Neexistuje jediný důvod, proč bychom u nás měli očekávat něco jiného.

Jakkoli je zrušení anonymity dárců spermatu bohulibý počin, stálo by jistě za to, aby se jeho nežádoucí vedlejší účinky omezily na minimum. Vyplatí se nekončit úvahy verdiktem „tohle nařídíme“ a „tohle zakážeme“, ale pokračovat dále otázkami „jaké problémy může takové rozhodnutí vyvolat“ a „jak se s těmito nově vyvstalými problémy vypořádáme“. Pokud nepokročíme za rámec „tohle bych nařídil“ a „tohle bych zrušil“, klesne etika našeho rozhodování na úroveň štamgastů hostince „Na růžku“, kde se nad půllitry pěnivého moku vydávají kategorické soudy jako na běžícím pásu, ale o jejich eventuálních dopadech nikdo neuvažuje.

Nabízí se například možnost uvést změny do života postupně. Jako první například zavést evidenci dárců a omezení počtu dětí, které mohou zplodit. Zrušení jejich anonymity by mohlo přijít na řadu po nějaké době, kterou by centra asistované reprodukce využila k organizovanému „náboru“ dárců. Zkušenost z Nizozemí nabízí ještě jednu možnost. V této zemi došli k závěru, že když má rodina právo poznat dárce spermatu, pak vlastně nic nebrání tomu, aby si ho sama vybrala. Samozřejmě, že vybraný dárce musí i pak splňovat všechna zdravotní kritéria. Tento systém má hned několik výhod. Centrům asistované reprodukce ubude aspoň zčásti starost se sháněním dárců. Rodina si vybere dárce podle svých představ.Fakt, že dárce spermatu patří do okruhu známých rodiny, která se bude starat o jeho biologického potomka, nemusí mít negativní dopady. Naopak.

Ve chvíli, kdy se teprve rozhoduje o početí, může být pro budoucí rodiče vyhlídka na anonymního dárce celkem lákavá. Jejich hlavním motivem je, aby se jim dárce nepletl do rodiny. Jasná preference anonymity dárce ale výrazně ochabne po narození dítěte. Najednou rodinu stále více zajímá, kdo je biologický otec jejich dítěte. Velmi silně pociťuje rodina nedostatek informací o dárci ve chvíli, kdy se rozhodne, že dítěti oznámí okolnosti jeho početí. Najednou je jim trapné, že by měli dítěti říct: „Víš, tvým tatínkem je nějaký úplně cizí chlápek, o kterém my zhola nic nevíme.“  Anonymní dárcovství spermatu se ukazuje jako významná komplikace i v případech, kdy se rodina rozhodne pro další dítě. Celkem přirozeně si mnozí přejí, aby mladší sourozenec měl stejného biologického otce.   

Celá řada rodin, jejichž děti byly počaty spermatem anonymního dárce, nakonec po totožnosti biologického otce potomků usilovně pátrá. A nejsou výjimkou případy, kdy se jim to zdaří. Je zajímavé, že odhalením dárce pátrání zhusta nekončí. Hledají se navzájem i rodiny, které mají děti počaté spermatem jednoho a téhož dárce a vytvářejí pak jakési společenství, pro něž sociologové používají termín „rozšířená rodina“. Děti, které jsou z ryze biologického hlediska nevlastní sourozenci, se navzájem navštěvují, slaví společně narozeniny a ve víceméně pravidelném kontaktu jsou i jejich rodiny.

Možnost výběru dárce přináší i komplikace. Nedávno si například mladý nizozemský pár vybral za dárce spermatu otce neplodného muže. Etická komise pak řešila celou řadu zapeklitých otázek. Jak se bude žít dítěti v rodině, kde jeho biologický otec vystupuje v roli dědečka? Jak se vyrovná s existencí vnoučka babička, když dítě zplodí její manžel s její snachou? Jak zapůsobí úmrtí biologického otce na potomka, který se toho  s ohledem na věk dárce spermatu zřejmě dočká ještě v dětském věku? Bude to pro něj trauma? Anebo to bude zároveň i úleva, protože úmrtím dárce spermatu se zjednoduší gordický uzel složitých vztahů v rodině? Nizozemci došli k závěru, že darování spermií otcem neplodného manžela přináší v konečném důsledku více plusů než mínusů a schválili je.

Pokud chtějí zákonodárci situaci v české asistované reprodukci skutečně zlepšit, neměli by rozhodovat jako štamgasti z hostince „Na růžku“. Měli by domyslet následky, jež navrhovaná změna legislativy vyvolá, a navrhnout řešení nově vyvstalých komplikací. Pokud ovšem není pravým účelem legislativních změn situaci center asistované reprodukce zkomplikovat. Pak by nová úprava legislativy splnila účel přímo dokonale.

Jaroslav Petr

Jana ČRiziko příbuzenského křížení?12:569.8.2012 12:56:24
Z. KulhánkováFaráře je třeba uklidnit,19:228.8.2012 19:22:06
DeaTroyRiziko příbuzenského křížení?02:098.8.2012 2:09:22
Jana PechováHrajeme si s ohněm09:526.8.2012 9:52:10
Jan GregorPROČ JENOM ONI?09:386.8.2012 9:38:57
Lída V.Dnes jsme tento problém23:245.8.2012 23:24:59
Paul Sulc1938 3 miliardy, 2012 7 miliard lidi na zemi.21:455.8.2012 21:45:15
Jarka JarvisPaní Kulhánková,02:065.8.2012 2:06:31
Z. KulhánkováRodič je od slova rodit00:285.8.2012 0:28:43
Lída V.Asi bych souhlasila s panem Králem,21:314.8.2012 21:31:52
Z. KulhánkováPokračování03:364.8.2012 3:36:17
Z. KulhánkováVelice přínosné03:334.8.2012 3:33:39

Počet příspěvků: 14, poslední 9.8.2012 12:56:24 Zobrazuji posledních 14 příspěvků.

Jaroslav Petr

Jaroslav Petr

Blog se zabývá vědou, novými vědeckými objevy, jejich společenskými dopady a etickými aspekty. Blog byl Národní knihovnou ČR zařazen do České národní bibliografie a je archivován v rámci jejího projektu WebArchiv.

Ve Výzkumném ústavu živočišné výroby, v.v.i. se zabývá reprodukční biologií hospodářských zvířat. Přednáší biotechnologii živočichů na České zemědělské universitě v Praze a na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích. Ve volném čase se věnuje popularizaci vědy. Spolupracuje s Českým rozhlasem, Lidovými novinami, různými časopisy a internetovými servery, např. Vesmír, Příroda, XB1, 100+1, 21. století, VTM aj.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy