Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Nespravedlivá olympiáda aneb kdo je a kdo není žena?

pátek 27. červenec 2012 12:00

Právě startující londýnská olympiáda dává na otázku „Kdo je žena?“ zcela pomýlenou  odpověď.

Je normální uběhnout sto metrů za pouhých 9,58 sekundy? A je normální skočit do výšky přes dva metry a čtyřicet centimetrů? Jde o výkony reálné, nicméně krajně neobvyklé a miliardy lidí na celém světě odsedí dva týdny před televizí jen proto, že jim letní olympijské hry v Londýně nabízejí šanci shlédnout celou řadu podobných rarit ve více než třech stech soutěžích konaných v 26 různých sportech.

Rozhodnutí, co a kdo je či není normální, závisí na tom, jak si normalitu definujeme. Krajně nebezpečné by bylo zaměnit „normu“ za „ideál“. Zatímco normální by chtěli být všichni, ideální není (skoro) nikdo. Pokud tedy položíme rovnítko mezi „normu“ a „ideál“, musíme prohlásit většinu lidstva za nenormální.

Za normál můžeme považovat průměr plus mínus nějakou to odchylku. Průměr je však v řadě případů veličina ošidná a zavádějící. Nejednou jsme svědky situací, kdy průměrný není skoro nikdo, protože většina je buď silně podprůměrná či naopak silně nadprůměrná.

Za normál se proto často považuje to, co se vyskytuje nejčastěji. I to má svá úskalí. Například ve Spojených státech jsou dvě třetiny dospělé populace obézní nebo trpí nadváhou. Třetina lidí s „normální“ váhou je v menšině a pokud by pro nás byla jediným měřítkem četnost určité vlastnosti, pak by právě tito lidé byli „nenormální“. Každému je jasné, že „znenormálnění“ amerických hubeňourů by bylo to poslední, co populace nezadržitelně tloustnoucích Američanů potřebuje.

Východiskem z nouze se zdá funkční definice normálu. Normální je člověk, jehož tělo a mozek jsou schopny plné funkce. Tím jsme se zbavili hrůzné vidiny „normálních“ dvousetkilových tlouštíků. Mohou být v populaci poměrně četní, ale tělo jim plně neslouží – nevyjdou například do schodů – a proto nepředstavují normu. Pokud se vrátíme ke sportu, pak Usaina Bolta, Michaela Phelpse nebo Barboru Špotákovou můžeme směle považovat za normální. Jejich organismus pracuje dokonale, na jedničku třikrát podtrženou. Je plně funkční.

Ale i s touhle definicí normálu jsou trable. Některým lidem jejich tělo nefunguje na sto procent. Například jihoafrický atlet Oscar Pistorius se narodil s nevyvinutými kostmi dolních končetin a obě nohy mu musely být už v dětství amputovány pod kolenem. Jenže Pistorius dostal od lékařů krásné uhlíkové protézy, na kterých běhá jako z praku. Čtyři sta metrů zvládne za 45,07 sekundy a splnil tak kvalifikační limit pro londýnskou olympiádu. Poběží nejen v individuálním závodě, ale také ve štafetě na 4 x400 metrů.

Někteří konkurenti z řad atletů to špatně snášejí. Drží sice jazyk za zuby, aby nebyli obviněni z diskriminace tělesně postižených, ale v zákulisí to vře. Pistoriovi trvalo řadu let, než se domohl práva nesoutěžit jen z handicapovanými sportovci, ale poměřit síly s absolutní světovou špičkou. Na vině byly paradoxně jeho protézy. Někteří sportovní činovníci vznesli proti Pistoriovi námitku, že mu protézy nejen nebrání v dosahování vynikajících výkonů, ale naopak mu k rychlosti na běžeckém oválu napomáhají. Funkčnost Pistoriova organismu prý díky protézám překročila hranici 100 %.   

Pokud by to byla pravda, pak bychom vstoupili do zcela nové etapy – uměle vyrobené náhražky částí lidského těla by fungovaly lépe než tkáně a orgány, jimiž nás obdařila máti příroda. Že to s tou výhodou nebude tak slavné, naznačoval fakt, že žádný sprinter ze světové špičky neuvažoval o amputaci nohou a jejich náhradě „uhlíkovými čepelemi“, s nimiž běhá Pistorius. Zevrubné měření nakonec prokázalo, že protézy jsou pro Pistoria pořád handicapem. Kdyby měl zdravé nohy, běhal by ještě rychleji.

Zřejmě ale není daleko doba, kdy budou umělé orgány dávat lidskému tělu vyšší výkon, než jakého je schopen zdravý lidský organismus. Těžko říct, jak se s tím popasujeme. Zakážeme tělesně postiženým sportovcům závodit se zdravými, aby je neporáželi? Bude nakonec paralympiáda festivalem kvalitnějších výkonů než její „zdravý protějšek“?

Pistoriova odysea vedoucí z Jižní Afriky do Londýna na olympijský stadion je sice strastiplná, ale minimálně jeden jihoafrický sportovec to měl donedávna asi ještě těžší. Běžkyně Castor Semenyaová vyhrála na mistrovství světa v roce 2009 běh žen na 800 metrů. To, že nad ní soupeřky nedokázaly zvítězit, by nebyla žádná tragedie. Bohužel, neuměly s ní ani prohrát a to bylo mnohem horší. Poražené atletky i jejich trenéři se nechali slyšet, že Castor Semenyaová není normální žena a běhání na ženských závodech by se jí mělo z moci úřední zakázat. Mezinárodní asociace atletických federací (IAAF) se nechala do téhle špínavé kampaně ochotně zatáhnout. Mistryně světa byla donucena přerušit závodní kariéru a podrobit se ponižujícím vyšetřením, zda a nakolik je žena. Přitom od tzv. sex testů, jež měly určit pohlaví závodnic, upustila IAAF a Mezinárodní olympijský výbor (IOC) z velmi rozumných důvodů už v 90. letech minulého století.

Tomu, aby mezi ženami nezávodili přestrojení chlapi, brání celkem spolehlivě dopingová kontrola. Každý sportovec čůrá do zkumavky pod přímým dohledem dopingového komisaře či komisařky, aby se zabránilo záměně vzorku. Pokud není komisařka slepá, jen těžko přehlédne, že do zkumavky nečůrá žena ale muž. V zásadě platilo, že kdo není chlap, patří ve sportovních kláních mezi ženy. A basta! Je to to nejmoudřejší řešení v situaci, kdy společnost počítá u pohlaví jen se dvěma možnostmi- ona a on. S těmi, kteří jsou „něco mezi“ nebo „si nejsou jisti“, se nepoužívá. Začíná to už s naším příchodem na svět. Když se narodí dítě, vyplní se do příslušné kolonky pro pohlaví buď „holka“ nebo „kluk“. Třetí kolonka se nenabízí navzdory skutečnosti, že nejsou zase takovou výjimkou případy, kdy porodníci nad pohlavím novorozence krčí rameny.

Na olympiádě v Londýně bude nově uplatněno pravidlo, že u účastnic ženských soutěží nesmí hladiny testosteronu překročit úředně stanovenou mez. Pokud budou mít závodnice "testosteronový přešlap", budou z olympijských her vyloučeny. Autoři tohoto pravidla vycházejí z představy, že testosteron je „mužský pohlavní hormon“ a je hlavní a rozhodující příčinou, proč muži podávají lepší sportovní výkony než ženy. Ženy, kterým se v těle přirozeně tvoří více testosteronu, tak získávají podle IAAF a IOC významnou výhodu nad „normálními“ ženami, které tolik testosteronu nemají. Aby je testosteron nezvýhodňoval a zápolení byla fair play, dostanou "testosteronové hříšnice" dištanc.

Je neuvěřitelné, že ve druhé dekádě 21. století může spatřit světlo světa tak obludný, nesmyslný a nespravedlivý předpis. Sportovní lékaři neprokázali, že by špičkoví sportovci měli vyšší hladiny testosteronu než sportovci, kteří nejsou těch nejlepších výkonů schopni. Ano, testosteron se spolu s jinými faktory podílí na růstu svalů, větší fyzické síle a vytrvalosti. Ale to je jen jeden z mnoha vlivů, jejichž souhrn určuje výsledný sportovní výkon. Proč je ze všech těchto faktorů vyzvednut právě testosteron a prohlášen za univerzální metr na mužství a ženství? Těžko říct.

Hladiny testosteronu v moči nepostihují vše, co se s testosteronem (podobně jako s mnoha dalšími hormony) v organismu děje. Hormony netečou z žláz s vnitřní sekrecí (např. testosteron z buněk varlete) jako voda z kohoutku – teď trošku víc a za chvíli pozvolnou změnou zase o trošku míň. Hormony jsou uvolňovány v jednotlivých „dávkách“. Žláza s vnitřní sekrecí není poklidný „pramen“ ale vybuchující gejzír. V moči můžeme naměřit stejné „zprůměrňované“ hodnoty jak tomu, kdo má hladinu testosteronu více méně beze změn, tak i tomu, kdo má hladiny hormonu v těle velmi rozbouřené. Výsledný efekt stejné dávky hormonu uvolňované rozdílným způsobem se značně liší. Nic z toho nemůže „olympijský testosteronově-močový test“ odhalit.

Pikantní je, že mnoho mužských sportovců má hladiny testosteronu v moči pod limitem, jenž je nutný pro zařazení do ženských soutěží. Směli by se tito muži přihlásit do ženských olympijských klání – třeba do soutěží v moderní gymnastice nebo synchronizovaném plavání? Neměli by být dokonce ze soutěže mužů pro „nedostatečnou zmužilost“ vyloučeni?

I kdyby se nakrásně jednou prokázalo, že vyšší hladiny testosteronu přinášejí sportovkyním výhodu, jaký by byl důvod odlišovat tuto dispozici od jiných dispozic? Víme například, že mutace genu pro myostatin zajišťuje zvýšený růst svalů. A víme, že někteří sportovci (např. sprinteři nebo vzpěrači) jsou nositeli této mutace. Zcela jistě mají vrozenou vlastnost, která jim přináší výhodu. Přesto je nikdo nevyhazuje ze soutěží. Stejně tak nejsou z basketbalových hal vykázáni sportovci, jejichž organismus produkuje nadměrná množství růstového hormonu a získává tak důležité centimetry. Nikoho ani nenapadne měřit basketbalistům a basketbalistkám hladiny růstového hormonu nebo některých růstových faktorů v krvi. A už vůbec nikoho nenapadá vypsat pro basketbalisty výškový limit a nepustit na palubovku muže s výškou nad dva metry a ženy, které měří víc než190 centimetrů. Testosteron se, bůhví proč, pro selektování sportovkyň na „normální“ a „nenormální“ používá.

Na prvních olympijských hrách v roce 1896 neměly ženy povolenou účast. Následně jim byla dlouho uzavřena některá sportovní odvětví a pak byly zavedeny genetické testy, které stavěly rovnítko mezi ženským pohlavím a absencí mužského pohlavního chromozomu Y. Kdo měl ve svých buňkách chromozom Y, ten nebyl uznán ženou. Toto pravidlo se dodržovalo i v dobách, kdy bylo jasné, že samotný chromozom Y muže nedělá. Člověk se může vyvinout jako muž i bez chromozomu Y a naopak, může se vyvinout jako žena navzdory tomu, že jeho buňky chromozom Y obsahují. Naposledy se testy na „mužský“ chromozom Y dělaly sportovkyním na olympiádě v Atlantě. Všechny sportovkyně, u kterých byl Y-chromozom nalezen (bylo jich 9), se však směly účastnit ženských soutěží.

Naštěstí nikdo nestačil zavést neméně hloupé pravidlo, podle kterého by se muž poznal podle toho, že má v dědičné informaci gen SRY. Ten se obvykle nachází právě na mužském chromozomu a je jedním z významných faktorů určujících vývoj samčího pohlaví u savců. Může se ale nacházet i mimo chromozom Y. Navíc není gen SRY pro vývoj samčího pohlaví u savců (včetně člověka) zcela nezbytný. Názorně to dokládají někteří hlodavci, kterým gen SRY zcela chybí a přesto se u nich vyskytují jedinci obou pohlaví.

Teď IOC a IAAF zavádí pravidlo, kterým vrací olympijské hry zpátky do dob, kdy bylo některým sportovkyním na základě výsledků "sex testů" zcela neoprávněně bráněno v účasti na sportovních kláních včetně olympiády. IOC sice prohlašuje, že nové pravidlo „nemá za cíl dělat jakékoli rozdíly mezi pohlavími“, ale ve skutečnosti je jeho zavedení stejnou diskriminací, jako kdyby na olympiádě nesměli startovat sportovci černé pleti, vysokých postav nebo atleti s extrémně nízkou tepovou frekvencí a abnormálně vysokou vitální kapacitou plic. Lidstvo je opravdu velmi různorodé a my bychom měli být schopni to pochopit a přijmout. Alespoň od Mezinárodního olympijského výboru, jehož představitelé nebudou během dvoutýdenního „svátku sportu“ šetřit řečmi o rovnosti mezi účastníky londýnské olympiády, to celkem oprávěněně očekáváme.

Proč IOC a IAAF vůbec takovou zvrácenost zavádějí? Je to snad proto, že olympiáda je především velký byznys a sportovkyně, které nesplňují běžné představy o tom, jak má vypadat „fešná ženská“, jsou z ryze marketingového hlediska nežádoucí? Doufejme, že tak hluboko IOC a IAAF neklesly. To už by bylo opravdu lepší, aby zavedly „testosteronově-močové pravidlo“ jen z obyčejné hlouposti. Za to bychom se na ně snad ani nemohli zlobit. Vždyť i hlupáci tvoří nedílnou součástí pestrobarevného lidstva …

Jaroslav Petr

hansneni to tak jednoduche17:5711.8.2012 17:57:20
DeaTroyNějak nechápu17:433.8.2012 17:43:33
Carlos V.Řešení je ví než prosté02:0231.7.2012 2:02:50
Rudolf ForalKoho to vůbec napadlo22:5030.7.2012 22:50:40
LukášUrčení pohlaví?10:0430.7.2012 10:04:12
Mrazek JosefUpresneni AIS01:3230.7.2012 1:32:26
ZipRe: jarda Červenka10:1329.7.2012 10:13:44
jarda cervenkaXY chomosomy02:1229.7.2012 2:12:50
Eliška A. KubičkováTento článek je zcela výstižný.19:4628.7.2012 19:46:25
HlTona tu větu16:0227.7.2012 16:02:20
marekJe to prosté.14:3827.7.2012 14:38:08
Petr KadlecZcela pomýlená argumentace13:2727.7.2012 13:27:53
Jirka B.A nesmysly pokračují až do konce12:3427.7.2012 12:34:36

Počet příspěvků: 16, poslední 11.8.2012 17:57:20 Zobrazuji posledních 16 příspěvků.

Jaroslav Petr

Jaroslav Petr

Blog se zabývá vědou, novými vědeckými objevy, jejich společenskými dopady a etickými aspekty. Blog byl Národní knihovnou ČR zařazen do České národní bibliografie a je archivován v rámci jejího projektu WebArchiv.

Ve Výzkumném ústavu živočišné výroby, v.v.i. se zabývá reprodukční biologií hospodářských zvířat. Přednáší biotechnologii živočichů na České zemědělské universitě v Praze a na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích. Ve volném čase se věnuje popularizaci vědy. Spolupracuje s Českým rozhlasem, Lidovými novinami, různými časopisy a internetovými servery, např. Vesmír, Příroda, XB1, 100+1, 21. století, VTM aj.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy