„Úča“ jako spasitel

pátek 30. září 2011 12:00

Co všechno chceme po učitelích? Představují naše požadavky stále ještě celkem přirozené „názorové spektrum“ anebo jsme už úplně propadli schizofrenii?

Není to tak dávno, co Národní ekonomická rada vlády celkem vážně navrhovala, aby jako dostatečná kvalifikace pro výuku našich dětí postačovalo bakalářské vzdělání a k tomu nějaký ten kurz didaktiky. Zcela nedávno jsme byli také nuceni oficiálně přiznat, že mezi zeměmi OECD se najde jen málo těch, které by dávaly na školství ještě menší podíl hrubého národního produktu než Česká republika.

Na druhé straně můžeme slyšet, že řešení problémů s „nepřizpůsobivými občany“ spočívá v tom, že donutíme nepřizpůsobivé rodiče, aby začali hojněji posílat do školy své nepřizpůsobivé děti. Jedním dechem zaznívá, že není možné, aby tak vysoký podíl dětí z nepřizpůsobivých rodin navštěvoval zvláštní školy, a že je nutné, aby se tyto děti vzdělávaly ve školách, které ničím zvláštní nejsou. Také jsme zjistili, že máme potíže se školní výchovou a výukou velmi nadaných dětí. Vyčítáme základním školám a jejich pedagogickým sborům, že s tím nic nedělají. Pro zjednodušení beztak komplikované situace  v této souvislosti raději přeslechneme hlasy volající po zrušení víceletých gymnázií jako elitářského zařízení vytrhávajícího nadanější děti z prostředí dětí méně nadaných a nepřizpůsobivých. Jako samozřejmost se bere, že by do školy měly chodit i děti s nejrůznějšími mentálními a fyzickými handicapy. Všechny děti by měly chodit do školy rády, ba přímo s nadšením, a měla by jim být věnována individuální péče, protože jen tak se mohou jejich velmi různorodé osobnosti náležitě rozvíjet.

Asi nemá cenu pozastavovat se nad otázkou, co si počne učitelka první třídy s šestiletým  (nebo díky odloženému nástupu do školy i sedmiletým či osmiletým) dítětem, kterému se jeho rodiče nevěnovali, nerozvíjeli jeho do očí bijící talent nebo jej neučili elementárním věcem, jako je třeba rozlišování základních barev nebo umění mytí rukou. Připusťme, že na každém z výše uvedených požadavků na naše školy „něco je“ a stálo by za zkoušku je uvést do života.

Představme si takovou „ideální“ třídu o pětadvaceti dětech, kde jsou tři géniové (z nich jeden s Aspergerovým syndromem), jeden normálně nadaný autista, jeden vozíčkář, osm dětí s nejrůznější dys- (-grafie, -lexie, -kalkulie apod.), pět dětí s poruchou pozornosti a hyperaktivitou, čtyři děti s lehkou mozkovou dysfunkcí, sedm nepřizpůsobivých dětí z nepřizpůsobivých rodin a možná ještě i nějaký ten úplně normální, zcela tuctový žák, který si může ve třídě celkem právem připadat poněkud exoticky. Vůbec nevadí, že jsme při tomto výčtu překročili číslovku pětadvacet, protože jedno dítko může patřit hned do několika množin. Může být například silně nepřizpůsobivé, silně hyperaktivní a navíc trpět silnou dyslexií. A to jsme ještě pominuli dnes celkem běžnou skutečnost, že ve třídě sedí vedle Marušky Novákové a Karlíka Vomáčky žákyně Ju-lang Li, která sice umí perfektně čínsky, ale z češtiny zná jen  pozdrav „ahoj“, a žák Ivan Ivanovič Kuzmin, který plynně hovoří jazykem Puškinovým, leč s češtinou má díky příbuznosti slovanských jazyků jen o málo menší problémy než jeho čínská spolužačka.

A k těmhle dětem postavme naši klasickou  „úču“. Všichni jsme chodili do školy a víme jak to tam chodí, takže jí můžeme směle diktovat nejen „co by měla“, ale i to „co bezpodmínečně musí“ a „co kategoricky žádáme“. S vozíčkářem musí na bezbariérovou toaletu, ale přitom ručí za zdraví a životy dětí ve třídě. Běda, jestli Karlík v této nestřežené chvíli pomaluje Marušce hlavu temperou nebo, nedej bože, Dominika s Patrikem začne naléhavě trápit otázka, zda má lepší karatistické kopy Chuck Norris nebo Bruce Lee.  Pro každého z osmi dys- má naše „úča“ připravenou práci tak, aby nebyl handicapován ve výukovém procesu a věnuje se mu během pětačtyřicetiminutové hodiny individuálně nejméně deset minut čistého času. Pro geniální děti má připravené trojnásobné porce speciálních zajímavých úloh, prací a her, aby se nenudili a rozvíjeli. Každému z géniů věnuje z výukové hodiny nejméně čtvrt hodiny individuální péče. S autistou vyvíjí vlastní systém komunikace. Ten má nastolen i s malou Číňankou. Pokud je naše „úča“ starší, pak má Ivánek Ivanovič kliku, protože s ním může mluvit jeho mateřštinou a hošík má větší šanci pochytit, o co ve škole vlastně jde. S mladší „účou“ má Ivánek smůlu, protože ta ruštinu ve škole neměla. Rusky nemluví a nerozumí. S nepřizpůsobivými dětmi se naše „úča“ pere jen v sebeobraně. Stejně vstřícná je i k nepřizpůsobivým rodičům. Požadavky, aby dítě chodilo do školy na osmou a nikoli, až se vyspí, a aby nosilo nejen pomůcky ale dokonce i domácí úkoly, prosazuje velmi citlivě, neboť rodiče tyto nároky vnímají jako šikanu a diskriminaci a jsou ochotni si na „úču“ pronásledující jejich dítě přehannými nároky stěžovat všude, od školní ředitelny až po prezidentskou kancelář.

Vedle toho zvládne „úča“ zorganizovat ve škole mikulášský jarmark, vánoční besídku, tělovýchovnou akademii, ochotnické divadlo, vyjede se svou „ideální třídou“ na týdenní dobrodružnou expedici nazývanou eufemicky „škola v přírodě“ a zvládne celou řadu dalších adrenalinových záležitostí.  Když se ve sborovně zmíní, že by se jí hodil do třídy aspoň občas tlumočník nebo asistent a pro jednání s agresivními rodiči možná i bodyguard, projeví pan ředitel poprvé vážné obavy o její duševní zdraví slovy: „Zbláznila jste se, ženská! Kde bychom na to vzali?“

Na druhé straně, pokud jste milovníci černého humoru, pak si nemůžete vybrat lepší povolání než učitelství. Poslední "černý vtípek" se povedl ministerstvu školství, když ohlásilo záměr vytvořit systém celoživotního vzdělávání učitelů a systém dvou atestací. Sice nikde nikdo neřekl (tím méně napsal), co si přejeme od učitele a jaké kvalifikační nároky na něj klademe (výkřik NERV o tom, že učiteli stačí bakalářské vzdělání a pedagogický večerní kurz, nelze brát vážně), nikdo také neví, co by bylo předmětem atestací, jak by se získávaly a kdo by platil potřebné kurzy, ale už je "jisté", že za každou atestaci by učitel bral měsíčně navíc 5000 Kč. Kde by se na toto zvýšení učitelských gáží vzaly peníze, se už zase neví. Může se někdo divit, když nejeden učitel vítá podobné zvěsti už jen hurónským smíchem? 

Ano, k řešení mnoha společenských problémů může významně napomoci základní škola. Nemůžeme ale na tamější „úči“ naházet všechny hříchy tohoto světa a rozčilovat se, že nedělají zázraky na počkání a nemožné do tří dnů. Můžeme se dohadovat o tom, co všechno by škola měla, co musí a co po ní kategoricky žádáme. Když k tomu ale nevytvoříme vhodné podmínky, jde o prázdnou proklamaci. Rozpor mezi tím, co po školách a učitelích chceme, a jaké podmínky jim pro plnění těchto úkolů nabízíme, začíná přerůstat ve schizofrenii.

Neuškodilo by nám, kdybychom si uvědomili, že dítě nevychovává zdaleka jen škola a že na další aktéry výchovného procesu (v první řadě na rodiče) bychom měli být aspoň stejně nároční jako na „úči“. A pokud jsme náhodou rodiče dětí školou povinných, měli bychom si pozametat před vlastním prahem dřív, než se rozhodneme „udělat ve škole průvan“.  Koneckonců, jsou to NAŠE děti a my jsme JEJICH rodiče.

Jaroslav Petr

artegianizs plzenska07:4918.11.2011 7:49:39
něcofinancování18:408.10.2011 18:40:06
mosteckyKam je třeba se dostat?11:558.10.2011 11:55:12
SioNení co dodat16:264.10.2011 16:26:13
mirekpěkné a výstižné11:532.10.2011 11:53:46
konstantynazš plzeňská10:102.10.2011 10:10:31
Dalibor ŠtysSlavné finské školy to zvládají05:572.10.2011 5:57:23
dajmonajo ... jo16:281.10.2011 16:28:45
Zipjako milovník černého humoru18:1830.9.2011 18:18:17
Tomáš Jurčík50 tisíc Kalousků18:0230.9.2011 18:02:10
Miroslav PivodaOdkaz na funkční webovou adresu13:4930.9.2011 13:49:35

Počet příspěvků: 13, poslední 18.11.2011 7:49:39 Zobrazuji posledních 13 příspěvků.

Jaroslav Petr

Jaroslav Petr

Blog se zabývá vědou, novými vědeckými objevy, jejich společenskými dopady a etickými aspekty. Blog byl Národní knihovnou ČR zařazen do České národní bibliografie a je archivován v rámci jejího projektu WebArchiv.

Ve Výzkumném ústavu živočišné výroby, v.v.i. se zabývá reprodukční biologií hospodářských zvířat. Přednáší biotechnologii živočichů na České zemědělské universitě v Praze a na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích. Ve volném čase se věnuje popularizaci vědy. Spolupracuje s Českým rozhlasem, Lidovými novinami, různými časopisy a internetovými servery, např. Vesmír, Příroda, XB1, 100+1, 21. století, VTM aj.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy