Proč se v našich školách „nerozsvítí“?

pátek 17. červen 2011 12:00

Všude ve světě mohou děti prožívat při hodinách biologie dobrodružství z poznávání. V Evropské unii tomu brání zákon.  

Před mnoha lety jsme se spolužákem Jirkou Klímou pohrdli připraveným programem dvouhodinových gymnaziálních chemických praktik a pustili se s mrazivý mravenčením v zádech do svépomocného nitrování glycerolu. Chemikář nás záhy odhalil, každému dal pohlavek a ucedil cosi o dementech, co mají IQ zmrzlé ryby. Ano, i takovéhle vylomeniny mohou nakonec vyústit v proměnu „náctiletých nadšenců“ v seriózní seniory živící se vědou. To však bylo možné v diluviálních dobách, kdy ještě směli středoškolští profesoři bez rizika soudní žaloby uštědřovat svým studentům výchovné pohlavky a přitom nahlas pochybovat o jejich svéprávnosti. Odehrálo se to v oněch mýtických časech, kdy se ve školních laboratořích ještě směly vyskytovat látky poněkud méně bezpečné, než je sacharóza či chlorid sodný nakoupené v místní samoobsluze jako „sůl stolní“ nebo „cukr moučka“.

Je mi těch dnešních studentů (a nakonec i jejich profesorů chemie) docela líto. Glycerol jsme nitrovali tak hloupě, že bychom vznikem vysoce výbušného nitroglycerinu neohrozili ani sebe, ani pana profesora, natož třídu nebo dokonce školu. Ale ten záblesk dobrodružství poznávání a objevování mě provází dodnes.

Ve Spojených státech se po několika smrtelných úrazech ve vysokoškolských laboratořích vedou bouřlivé diskuse o tom, jestli tam bezpečnost práce ve školách hrubě nepodceňují. U nás jsme molochu „bezpečnosti práce“ naopak obětovali mnohé z názorné výuky chemie. Ve studentech se tak jaksi mimochodem posiluje dojem, že „co je chemie, to je jedovaté“ a není radno si s tím tykat. Zároveň je žákům zatajována skutečnost, že se dá i s potenciálně nebezpečnou látkou zacházet velmi bezpečně, pokud dodržujeme pár elementárních pravidel. Například, že nelijeme vodu do kyseliny, že se velmi důrazně se doporučuje postup opačný a že není na škodu, když si na podobné aktvity oblékneme plášť a nasadíme rukavice a ochranné brýle. Když pak „chemicky neotrkaného“ člověka postaví život před úkol naředit doma kyselinu, má stejnou šanci na správný a bezpečný postup, jako kdyby si při rozhodování "co do čeho lít" házel korunou.

Dobrodružství poznávání je úžasná věc. Staví na ni nejen dobré školy a dobří kantoři, ale třeba i firmy vyrábějící roztodivné školní soupravy. Jednu z nich bychom mohli nazvat „Malý genový inženýr“. Základem této názorné učební pomůcky je kultura bakterií Escherichia coli K12 - zcela neškodné příbuzné dnes mnohem populárnějšího patogenního enterohemorrhagického kmene, jenž tak proslavil německé biopotraviny. K bakterií dodává výrobce ještě živné půdy a celou řadu rozličných ingrediencí. Součástí „Malého genového inženýra“ je také plasmid. Jakýsi malý „kroužek“ z DNA, do kterého „velcí“ genoví inženýři vnesli gen pro odolnost k antibiotiku a k tomu navíc ještě gen  pro zeleně fluoreskující protein vypůjčený od mořské medúzy.

Malý Američan, Chilan, Indonésan, Iránec nebo Japonec si ve škole bedlivě přečte návod a pod dozorem učitele se pustí do práce, vedle níž je pokoutné školní nitrování glycerolu nudné jako přímý televizní přenos z parlamentních interpelací. Studentík si namnoží bakterie, pustí na ně plasmid a následně vyselektuje antibiotikem ty mikroby, kteří si nabídnuté geny osvojili. Když pak žáček nějakou chvíli bakterie množí, rozsvítí se mu narostlé kolonie zeleně fluoreskující barvičkou mořské medúzy. Ve třídě vypukne nevyhlášená soutěž "kdo víc a kdo zeleněji". A i ten nejneúspěšnější studentník si asi nafotí tu svoji kolonii bakterií na mobil a doma pak ukazuje výsledek své práce dědovi a babičce. Děda a babička jsou rázem ve svém názoru na osud lidstva naladěni optimističtěji, protože je jim jasné, že jejich krev koluje v žilách nového sira Alexandera Fleminga.  

Malý Čech nic takového na hodinách biologie neprožije. Jedním z důvodů je, že jeho škola nemá na takové „hračičky“ peníze. Je ráda, že nakoupí křídu a mýdlo. Pokud už nezbude na toaletní papír, nosí si žáci roli z domova. Kupodivu si ale svítící bakterie nepřipraví, ani malý Němec  nebo Francouz,  i když jejich školy si mohou koupit kříd, mýdel nebo dokonce i toaletního papíru co hrdlo ráčí.

Důvod je prostý. Svítící bakterie splňuje všechna kritéria pro  to, aby byla zařazena mezi geneticky modifikované organismy. To, co je v širém světě určeno pro pobavení a poučení dětí, spadá v Evropské unii pod jurisdikci zákona, který říká, co se s takovými organismy smí a co se nesmí, kdo to smí a kdo ne. V neposlední řadě tyto zákony určují, co se stane těm, kteří některý z paragrafů poruší.

Dovozu a prodeje souprav „Malý genový inženýr“ se zákon netýká, protože firma dodává pouhé „součástky“. Krabičky s bakteriemi a plasmidem netvoří geneticky modifikovaný organismus. Ten vzniká v onom úchvatném momentu, kdy se na živné půdě v Petriho misce rozsvítí první bakterie. To je ten klíčový moment, kdy se buňka, žák, jeho profesor, ředitel školy a škola sama jako právnická osoba ocitají v osidlech zákona. V tomto okamžiku už není pochyb o tom, že ve školní laboratoři vznikl geneticky modifikovaný organismus čili GMO. A to se smí stát jen v případech schválených samotným ministrem životního prostředí. Bez příslušného ministerského fermanu se žáci rozsvícením bakterie dopouštějí činu, za nějž může být škola jako právnická osoba potrestána pokutou až ve výši pět milionů korun českých. Rozdíl mezi naším adeptem genového inženýrství a francouzskými či německými adepty tohoto oboru je jen ve výši pokuty a v měně, v jaké se za zážitek ze zeleně svítíí bakterie zaplatí. Fakt, že Francie dala světu Ludvíka Pasteura a Nemecko Roberta Kocha, kteří podnikali ještě ztřeštěnější experimenty, aby v konečném důsledku zachránili miliony lidských životů, je zcela irelevantní. Na území Evropské unie nelze ve školách jen tak geneticky modifikovat cokoli, byť by se tak dělo s pomocí odzkoušené, osvědčené, neškodné a ve světě běžně používané soupravy "Malý genový inženýr". Naše dítě si může ze školní jídelny „osvíceně“ vařící z biopotravin odnést v bříšku enterohemorrhagickou bakterii Escherichia coli. Nemůže si však ve školní laboratoři rozsvítit meduzím genem její neškodnou příbuznou.

Dost dobře nemůžeme tuto absurdní situaci vyřešit tím, že bychom školní soupravy vyňali z působnosti příslušného zákona. Zaprvé by odpovědní úřednici v Bruselu  zezelenali vztekem, aniž by byli geneticky modifikováni, protože schvalování GMO je celoevropský proces. Jednotlivé státy si sice v rozporu s evropskou legislativou zakazují jednotlivé GMO, jak je jim libo, ale vyjmutí jakéhokoli GMO z působnosti zákona by právě zuřiví zakazovači GMO neskousli. Navíc se stejně banální modifikace se stejně neškodnými bakteriemi provádějí v kdejakém výzkumáku nebo na fakultě. To by znamenalo, že i tam by mohli vědci provádět genetické modifikace bez podpisů pánů ministrů životního prostředí. A to už by bruselský úředník s vydatnou podporou  halasně protestujících ekologických aktivistů musel rázně zakročit a udělat pořádek.

Dosti nereálná je i opačná cesta legalizace "Malého genového inženýra" do evropských škol  -  tedy aby každá škola podala žádost o „rozsvěcení bakterií“ na ministerstvo životního prostředí. Ne, že by se příslušní ministři neuměli tolikrát podepsat. Vybavení elementární genově modifikační laboratoře odpovídající evropským normám však není legrace. I kdyby školy zvýšily hospodárnost při nakládání s mýdlem a toaletním papírem na samou hranici žloutenky, neušetřily by na potřebné vybavení a stavební úpravy ani za století.

A tak je za těch pětatřicet let, které uplynuly od našeho nezdařeného pokusu o nitrování glycerolu v laboratoři gymnázia, přeci jen patrný výrazný posun. Zatímco my jsme naši školu nemohli svým  pokusem ohrozit, dnešní pokus o genetickou modifikaci bakterie Escherichia coli K12 by ji prakticky srovnal se zemí. Pokuta pět milionů korun, kterou by škole vyměřila Česká inspekce životního prostředí za nedovolené nakládání s GMO, by znamenala pro školu takřka jistou likvidaci.

Ale nezoufejme. Francouzi už prý v labyrintu evropské legislativy pátrají pro "kličce", kterou by dostali "Malého genového inženýra" do laboratoří francouzských základních a středních škol. Jestli ji najdou, měla by být schůdná i pro naše školy. Pak už by zbývalo "jen" najít potřebné peníze. Kdo ví, třeba  by nám na to mohla přispět Evropská unie.

Jaroslav Petr

Paul SulcKam vede ta bajecna Unie ??21:191.9.2011 21:19:24
SioŠkola hrou15:458.7.2011 15:45:16
Karel AdlerRe: Svítící Danio16:4529.6.2011 16:45:46
eko_hunterRe: Svítící Danio12:4628.6.2011 12:46:58
Karel AdlerSvítící Danio16:2727.6.2011 16:27:27
eko_hunterVy si zahráváte :-DD20:2821.6.2011 20:28:52
strucaodkaz14:0021.6.2011 14:00:54
Bob KoutskyWant!10:3121.6.2011 10:31:49
H. S.Voda do kyseliny18:5318.6.2011 18:53:32
JežíšekMladý genový inženýr13:4918.6.2011 13:49:55
Jarka JarvisAch jo; Vás mít08:5318.6.2011 8:53:11
chekotayDrobná chybička13:2117.6.2011 13:21:00

Počet příspěvků: 14, poslední 1.9.2011 21:19:24 Zobrazuji posledních 14 příspěvků.

Jaroslav Petr

Jaroslav Petr

Blog se zabývá vědou, novými vědeckými objevy, jejich společenskými dopady a etickými aspekty. Blog byl Národní knihovnou ČR zařazen do České národní bibliografie a je archivován v rámci jejího projektu WebArchiv.

Ve Výzkumném ústavu živočišné výroby, v.v.i. se zabývá reprodukční biologií hospodářských zvířat. Přednáší biotechnologii živočichů na České zemědělské universitě v Praze a na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích. Ve volném čase se věnuje popularizaci vědy. Spolupracuje s Českým rozhlasem, Lidovými novinami, různými časopisy a internetovými servery, např. Vesmír, Příroda, XB1, 100+1, 21. století, VTM aj.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy