Křižácká válka o zvířecí státy

pátek 25. březen 2011 12:00

Kromě války v Libyi hoří i válka na poli evoluční biologie. Trio amerických vědců odmítlo pravdy, na které přísahají generace jejich kolegů, a v odvetu proti nim vytáhla „křížová výprava“. 

Když chce vědec dostat peníze na nový výzkum, musí přijít s nějakou novou myšlenkou. Ta musí být hodně nová, ale ne novátorská. O přidělení peněz vědcům rozhodují vesměs jiní vědci a  ti nehodlají utrácet za bádání, které by jejich vědní disciplínu uvádělo v chaos převratnými objevy. Revoluční myšlenky tak bývají smeteny ze stolu s jednoduchým odůvodněním:  Ta věc je nemožná a její princip je od základu pomýlený.

Příkladem takového příliš novátorského projektu byla třeba žádost o grant, kterou podal před mnoha lety americký genetik Mario Capecchi. Navrhoval vývoj elegantní metody, s jejíž pomocí by bylo možné blokovat cíleně vybrané geny myší. Jistě i anonymní posuzovatel Capecchiho žádosti se v duchu zatetelil při představě, že by mohl libovolně „vypínat“ geny laboratorním myškám a sledovat, co zvířátkům následně chybí nebo přebývá. Tak se dá totiž velmi názorně ukázat, k čemu jsou jednotlivé geny v organismu dobré, a odhalit příčiny některých vážných lidských dědičných onemocnění. Capecchiho postup však připadal onomu posuzovateli tak revoluční, že jej odmítl jako naprostý nesmysl. Capecchi se nedal otrávit a pustil se do práce. Po čase podal novou žádost a tu podepřel výsledky prvních experimentů. Jasně dokazovaly, že pravdu měl novátor Capecchi a nikoli anonymní oponent. Novou žádost dostal k posouzení ten samý odborník, který ji zamítl v předchozím kole. K jeho cti budiž připsáno, že z úkrytu anonymity napsal do nového  posudku: „Vážený doktore Capecchi. Děkuji vám, že jste se neřídil mým minulým odmítavým posudkem. Mýlil jsme se. Pravdu máte vy.“

Nevíme, kdo byl oním oponentem. Zůstal "neznámým vojínem" vědy. Jeho nový posudek ale jistě přispěl k tomu, že Mario Capecchi dostal své peníze a mohl vyvíjet techniku tzv. genového knockoutu, za kterou později dostal Nobelovu cenu a která dodnes slouží jako neocenitelný pomocník při výzkumu genů a jejich funkcí. Jak by takový případ dopadl v našich vědeckých luzích a hájích, kde se nevykecá jen to, co se neví, a kde se anonymita příliš nectí? Doufejme, že by podobně průlomový projekt dostala k posouzení podobně silná osobnost, která by se dokázala přiznat tomu, že tentokrát šlápla vedle.

Na obranu zamítavých posudků geniálních projektů budiž řečeno, že odlišit genialitu od šílenství nebývá vždy úplně jednoduché. Známý je výrok atomového fyzika Nielse Bohra: „Pane, vaše teorie je šílené. Ale není dost šílená na to, aby mohla být pravdivá.“ 

S převratnými myšlenkami přicházejí vědci neustále. Jsou nejen kořením, ale přímo podstatou vědy. Není nic úžasnějšího, než představa, že „něco je jinak“, popřípadě že „mnohé je jinak“ nebo dokonce „všechno je jinak“.

Pokud s takovou myšlenkou přijde mladík nebo slečna, jimž ani nestačil oschnout diplom, zabije se jejich názor zhusta s odkazem na jejich mládí a nezkušenost. Ve škole učíme studenty stylem, který nápadně připomíná citát z povídky  Šimka a Grossmana: „Jsem profesor Zelí a vy jste moji žáci. Opakujte to po mně!“ Zpoza kateder odříkáváme studentům osvědčené pravdy zděděné po předcích a nutíme je, aby to po nás opakovali. Čím věrněji se drží námi prezentované předlohy, tím lepší známku si odnesou v indexu. Někdy to může vypadat, že nejlepší vyhlídky na červený diplom má magnetofon. Pokud tento systém vykřeše v hlavě mladého adepta vědy jiskru převratné myšlenky, bývá zhusta uhašena v samém zárodku a její autor je náležitě umravněn. Názorně se mu vysvětlí, že se od něj čekají jen „variace na ověřená témata“ a nikoli revoluce. 

Pokud přijde s převratnou myšlenkou slovutný senior, bývá obvykle obviněn ze senility a z nezdravých ambicí, jež už nedokáže naplnit. Tak je v poslední době hodnocena například teorie francouzského virologa Luca Montagniera o tom, že některá DNA vydává záhadné záření a že toto záření lze využít k diagnostice mnoha chorob.

Problém je s revolucionáři produktivního věku. Často už mají za sebou nejeden významný úspěch a nikdo si nemůže být jistý, že se strefili i tentokrát. A tak tu platí přímá úměra. Ostrost reakce odpůrců je přímo úměrná revolučnosti myšlenky. Jednak by taková superrevoluční myšlenka nadělala v daném vědním oboru mnohem větší chaos než revoluce středního či menšího kalibru, a jednak mají všichni pocit, že při útoku na superrevoluční myšlenku tolik neriskují. Pravděpodobnost, že to není superrevoluce ale úplná hloupost, jim připadá svůdně vysoká.

Soudě podle reakce, jakou vyvolala teorie harvardského biologa Edwarda E. Wilsona a jeho kolegů matematiků Martina Nowaka a Coriny Tarnitové, má jejich teorie ambice vyvolat revoluci na poli evoluční biologie. Samozřejmě, pokud se potvrdí. V létě loňského roku publikovalo harvardské trio v prestižním vědeckém časopise Nature buřičskou práci o evolučním vzniku eusociálních společenstev – tedy o tom, jak se mohly vyvinout  třeba „hmyzí státy“, jako je mravenčí kolonie nebo včelstvo. Wilson, Nowak a Tarnitová přitom nevybíravě zaútočili na teorii, kterou musí hbitě odříkat  každý studentík biologie a která se traduje od šedesátých let 20. století. Jejím autorem byl William Hamilton, který došel k závěru, že se zvířecí společenstva dokonale fungující i bez poslanecké sněmovny, berňáku či sčítání lidu vyvinula díky příbuzenským poutům. Navázal tak na britského genetika Haldana, který řekl, že není ochoten obětovat život za svého bratra, ale za dva bratry už by se obětoval, protože s každým z nich sdílí polovinu dědičné informace. Ve včelstvu je to zařízeno tak, že včelí dělnice by sdílela se svými potomky méně dědičné informace, než kolik ji sdílí se svými sestrami zplozenými včelí královnou. Podle Hamiltonovy teorie se včelím dělnicím  vyplatí vzdát se plození vlastního potomstva a pečovat o sestry zplozené jejich matkou. Včelí stát s královnou a dělnicemi – ale bez úředníků, bankéřů, právníků  a vysokoškolských profesorů – je na světě.

Hamiltonova teorie je bezesporu elegantní. Navíc je nám všem blízká, protože každý z nás tíhne k tomu pomáhat „své krvi“. Pro děti jsme ochotni udělat prakticky cokoli. Wilson byl sám v osmdesátých letech  zapálený Hamiltonův vyznavač. Na stará kolena ale zapochyboval a nakazil morem pochybností i své mladší kolegy matematiky.  Nedalo mu to moc práce, protože Nowakovi a Tarnitové nedávaly propočty Hamiltonovy teorie smysl a tušili, že "něco je jinak". 

Wilson, Nowak a Tarnitová přišli s teorií, podle které nejsou pro vznik eusociálních společenstev nezbytně nutné těsné příbuzenské vazby. Spolupráce je výhodná sama o sobě i mezi nepříbuznými jedinci. Nepříbuzní předci včel či mravenců začali podle nové kacířské teorie spolupracovat, když si díky tomu mohli společným úsilím vybudovat důkladné hnízdo, kde našli ochranu před nepřízní vnějšího světa a odkud mohli podnikat výpravy za potravou. To, že nakonec žijí v takovém hnízdu tvorové provázaní těsnými příbuzenskými vazbami, je podle Wilsona, Nowaka a Tarnitové důsledek a nikoli příčina spolupráce.

Bouřlivá reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Pokus o brutální vraždu oblíbené Hamiltonovy teorie nemohl „zločineckému trojlístku“ Wilson,. Nowak, Tarnitová projít beztrestně. Nedávno se v časopise Nature objevily „protestní dopisy“ podepsané desítkami předních badatelů z oboru evoluční biologie. Netají se obavami, že popularita, které se těší Wilson a Nowak i mimo vědecké kruhy, spolu s prestiží časopisu Nature, který kacířskou studii otiskl, napáchají nevratné škody.

„Píšeme svůj dopis v naději, že lidé, kteří nejsou odborníky v tomto oboru, nebudou na teorii  Wilsona, Nowaka a Tarnitové plýtvat časem,“ říkají otevřeně autoři protestního dopisu.

Jestli čekali, že se „gang tří“ lekne, tak se spletli. Wilson, Nowak a Tarnitová odpověděli svým odpůrcům, že novou teorii o vzniku zvířecích států nepochopili.

Zajímavé jsou kuloárové reakce některých kritiků. Ti se nevyjadřují odmítavě ani tak k samotné teorii, ale mají výhrady k „tónu“, jakým byla prezentována. Zjednodušeně řečeno tito lidé říkají: „Jasně, že můžete zabít Hamiltonovu teorii. To je z vědeckého hlediska naprosto legální. Ale proboha, udělejte to v tichosti a netančete na jejím hrobě!“

Jestli je na vědě – kromě samotného procesu objevování – něco skutečně úžasné, pak jsou to podobné střety. K vědě neodmyslitelně patří. Teorie Wilsona, Nowaka a Tarnitové má své místo na slunci i kdyby byla mylná, protože Hamiltonova teorie vyjde ze střetu s ní silnější, než do něj vstoupila. Pokud Hamiltonova teorie nakonec neobstojí, není jí škoda. Omyly jsou nedílnou součástí vědy a vědec, který tvrdí, že se nikdy nemýlil, se mýlí. A navíc není vědec, protože si neuvědomuje, jak věda vlastně funguje.  Možná je omyl vsázet na jedné straně na Hamiltona a na druhé na „gang tří“. Možná jsou obě teorie jen mezními polohami jednoho a téhož fenoménu. Někdy hraje ve vzniku zvířecího státu příbuznost roli zanedbatelnou a jindy naopak nezanedbatelnou. Kdo ví?

Je škoda, že veřejnosti nejsou podobné střety „uvnitř“ vědy příliš často představovány. Všichni sice víme, jak tvrdě bojoval Charles Darwin o prosazení teorie přírodního výběru nebo jak se zapotili Schaaffhausen a Fuhlrott, než si na elitě vědeckého světa vytrucovali uznání neandrtálce. Ale to je zpětný pohled. To je jako když se dozvíme výsledky sportovních klání z večerních zpráv. Mnohem větší vzrušení nabízí sledování soutěží v přímém přenosu. Možná jsme svědky zrodu nové evoluční teorie. Přímý přenos ze zápasu „Wilson. Nowak, Tarnitová  vs. zbytek světa“ se bohužel na našich popularizačně vědeckých „kanálech“ nenabízí.

Absence „přímých přenosů“ z válek na vědeckých polích má svůj jasný důvod. Diskuse na vědecká témata jsou často deformovány duchem „korektní vyváženosti“, jímž nakazila sdělovací prostředky politika. Jestliže je v nějakém pořadu zástupce levice, musí se dostat stejného prostoru i zástupci pravice. Proti sobě stojí vždy zástupce vládní koalice a opozice, sociální demokrat a člen ODS, zástupce strany parlamentní a zástupce strany mimoparlamentní. A tak když se bude v televizi, v rozhlase nebo v novinách informovat o evoluční biologii, nedočkáme se v rámci snahy o „vyváženost“ zajímavé diskuse konkurenčních vědeckých názorů, ale mnohem spíše bude proti evolučnímu biologovi posazen kreacionista či vyznavač inteligentního designu. Protihráčem vědce není jiný vědec ale člověk s mimovědeckým náhledem na svět. I takové diskuse mají své místo. Tím, že nemáme mnoho příležitostí nahlédnout do diskusí „vnitrovědeckých“, však o mnohé přicházíme. Často je to podívaná napínavá stejně jako finále Stanley Cupu. Její aktéři nejednou vtipem zastíní hvězdičky showbyznysu. Poučný je i vývoj těchto diskusí. Velmi hezky jej vystihl již zmíněný britský genetik John Burdon Sanderson  Haldane.

„Proces přijímání nových myšlenek pobíhá ve  čtyřech fázích: 1) to je naprostý nesmysl, 2) je to zajímavý, ale naprosto zvrácený náhled na věc, 3)  je to pravda, ale není to moc důležité, 4) to jsem říkal vždycky,“ napsal Haldane už v roce 1963.

Na závěr jedno malé doporučení. Zkuste si přečíst tu „kacířskou studii“ nazvanou: The evolution of eusociality. Najdete ji v časopise Nature ročník 466 v čísle, které vyšlo 26. srpna 2010, a to na stránkách 1057-1062. Při troše snahy se dá „vygooglovat“ i bez toho, abyste museli mít předplatné Nature nebo čtenářský průkaz knihovny s přístupem do intenernetového vydání časopisu. A nevěřte zástupům jejích kritiků. I kdyby byla mylná, její prostudování rozhodně není plýtvání časem. Zatím ji můžeme brát třeba jako „zajímavý, ale naprosto zvrácený pohled na svět“.

Jaroslav Petr

Jiří MoravecColombo13:4319.5.2011 13:43:57
eko_hunterodkazy09:2329.3.2011 9:23:37
Jan Havlišnepříjemné překvapení11:5428.3.2011 11:54:57
Anis:o))))14:3526.3.2011 14:35:39
SioTohle je na tom to nádherné14:3925.3.2011 14:39:27

Počet příspěvků: 5, poslední 19.5.2011 13:43:57 Zobrazuji posledních 5 příspěvků.

Jaroslav Petr

Jaroslav Petr

Blog se zabývá vědou, novými vědeckými objevy, jejich společenskými dopady a etickými aspekty. Blog byl Národní knihovnou ČR zařazen do České národní bibliografie a je archivován v rámci jejího projektu WebArchiv.

Ve Výzkumném ústavu živočišné výroby, v.v.i. se zabývá reprodukční biologií hospodářských zvířat. Přednáší biotechnologii živočichů na České zemědělské universitě v Praze a na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích. Ve volném čase se věnuje popularizaci vědy. Spolupracuje s Českým rozhlasem, Lidovými novinami, různými časopisy a internetovými servery, např. Vesmír, Příroda, XB1, 100+1, 21. století, VTM aj.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy